Česká stopa v zámoří – Artur Bergman

Artur Bergman, juniorský hráč LCC Radotín, absolvuje letošní školní rok v USA, přesněji ve státě Massachusetts – tedy ve státě, kde lakros patří mezi nejoblíbenější sporty. Jeho příběh by mohl být inspirací pro každého začínajícího hráče, pro trenéry, ale i rodiče.

Na jaké škole v USA studuješ?
Ke studiu jsem si vybral King Philip High School, což je regionální škola, do jejíž spádové oblasti náleží tři okolní města – Wrentham, Plainvile a Norfolk. 

Jak dlouho se věnuješ lakrosu?
Lakros hraji od svých pěti let. Chodil jsem do školky Petrklíč v Radotíně a mou učitelkou byla shodou okolností Simona Baráková. Díky Simoně a Memoriálu Aleše Hřebeského jsem se do lakrosu zamiloval a už ho nikdy nepustil. 

Jak ses dostal ke studiu v zámoří?
Popravdě řečeno to, že letošní školní rok absolvuji zde v Americe, jsem se dozvěděl od svého táty přes sms, kterou mi poslal jenom tak říkajíc btw. V ní stálo: „Zajdi si na ambasádu a začni si zařizovat vízum na příští rok, jedeš do Států“. Byl jsem zaskočený, ale hned jsem sedl k notebooku a začal googlovat, kam bych tak rád jel – a volba byla zcela jasná: Massachusetts!

Jaké jsou tvé dojmy?
Americký školní rok je rozdělen na tři části – podzim, zima, jaro – a v každém z těchto období se hraje jiný sport. Na podzim je hlavním sportem americký fotbal, v zimě lední hokej a na jaře právě lakros. Ovšem pro hráče, kteří vyžadují více tréninku a zkrátka více lakrosu, jsou tady lakrosové klubové týmy, do kterých, pokud za nějaký chcete hrát, musíte projít tzv. tryouty, což jsou jakási výběrová řízení.

Jelikož jsem do Ameriky odletěl zejména kvůli své angličtině a lakrosu, musel jsem těmito zkouškami také projít. Pro mě jako Evropana to bylo něco neskutečného. Když jsem přišel na svůj první tryout, to bylo pro klub Penguins, tak jsem se opravdu nestačil divit – čekalo tam na mě asi 130 kluků stejně starých jako já, všichni Američani. 

Na začátku tryoutu, který se skládá z kondičních testů a zkoušek lakrosových dovedností, jsem byl neskutečně nervózní. 

Když jsme po třech hodinách skončili, přišel za mnou trenér Penguins a nabídl mi, jestli bych za ně nechtěl hrát zcela zdarma (normálně to stojí okolo 700 dolarů). Já jsem byl už ale přijat do údajně jednoho z nejlepších týmů v Massachusetts, takže jsem musel tuhle lákavou nabídku odmítnout. 

V jakém týmu tedy hraješ?
Tým, do kterého jsem se dostal, se jmenuje Warrior Elite. Trenérem je Jack Piatelli, který ostatně také trénoval americký národní tým a je v lakrosové síni slávy. S Warrior Elite jsem absolvoval šest týdnů tréninků a několik turnajů. Jack mi na začátku hodně pomohl, jak s výbavou, tak vůbec se zapojením mezi lidi. Bezvadně se o mně stará a je to skvělý člověk. 

Vůbec jsou tady lidé hodně vstřícní; v létě, kdy moje angličtina musela být naprosto otřesná, mi to nikdo nedal najevo a všichni okolo mě se mi snažili porozumět a pomoci. Velice mi to pomohlo. 

Na trénincích jsme nacvičovali zejména taktiku a základy hry, trenéři pořád opakovali, ať přemýšlíme nad základy lakrosu. V podstatě jsme nenacvičovali nic obtížného, jenom tzv. fundamentalism. 

Zapojil ses i do nějakých soutěží?
První turnaj s Warrior Elite proběhl na University of Massachusetts. Tam jsme vyhráli několik zápasů, ale jelikož tým ještě nebyl zcela sehraný, tak jsme také nějaké zápasy prohráli. 

Další turnaj byl na Univerzitě v Albany, tam jsme hráli šest zápasů denně, ve strašné zimě a za občasného deště, takže podmínky byly velice obtížné. Nicméně tento turnaj jsme vyhráli a tím jsme se umístili na čele tabulky!

Co děláš po sezóně?
Když skončila školní podzimní lakrosová sezóna a sezóna přespolního běhu, který jsem dělal paralelně, začal jsem s tzv. Winter Track, což jsou sprinty na 55 m a 200 m v hale.

Asi týden před Vánoci mi došlo několik e-mailů od trenérů univerzitních týmů škol Stonehill, Boston College a UMASS, že by mě chtěli ještě vidět hrát a že by mě možná obsadili ve svých týmech. 

Takže v neděli před Vánoci jsem se vydal do kampusu Harvard University, abych se tam zúčastnil lakrosové exhibice. Byla druhá polovina zápasu, v němž jsem už vstřelil dva góly, když jsem se chystal na kličku zvanou question mark. Jenže při otočce jsem si s přispěním nových kopaček, na které jsem nebyl zvyklý, utrhl přední křížový vaz a meniskus, čímž jsem pro letošní rok s lakrosem skončil.

Jak obecně vnímáš lakrosovou komunitu v zámoří?
Lakros v zámoří je na naprosto jiné úrovni. Trenéři se zde věnují pouze trénování, hráči berou své členství v klubu jako privilegium, lidé vědí, co to lakros vlastně je, a nemusíte jim vysvětlovat, že lakros není chytání motýlů na louce s chrániči. Úroveň je tady opravdu nesrovnatelně vyšší než u nás v České republice.

Petr Chmelař
Foto archiv Artura Bergmana