Lenka Pešková: Finále mistrovství světa už nejde překonat

Už čtvrt století se věnuje lakrosu. Nejdříve byla Lenka Pešková aktivní hráčkou v klubu LCC Radotín, a přestože začala s lakrosem až v dospělosti, dotáhla to rychle do reprezentace. Zahrála si na několika světových a evropských šampionátech včetně těch v Praze. Později se začala věnovat pískání. Jako rozhodčí se dostala také na vrchol, když předloni pískala na MS ve finále. Včera oslavila Lenka 50. narozeniny a na kariéru zavzpomínala.

Jak ses dostala k lakrosu?
Přistěhovala jsem se do Radotína za manželem v roce 1996. O tři roky později jsem začala trénovat s LCC Sokol Radotín. Protože jsem se hodně snažila, tak jsem se za pár let dostala i do reprezentace. V roce 2003 jsem jela na svoje první mistrovství Evropy do německého Göttingenu, kde jsme získaly bronzovou medaili. Je to dosud poslední medaile pro Češky ze seniorského evropského šampionátu.

Pak jsi zažila dva velké turnaje, které se konaly v Praze, jak na ně vzpomínáš?
V roce 2004 to bylo mistrovství Evropy a o pět let později mistrovství světa. Na něj jsme měly velmi náročnou přípravu. Hodně jsme dřely. Měla jsem tehdy děti školou povinné, studovala jsem vysokou školu, začala jsem být úspěšná v práci, ale s podporou rodiny jsem vše zvládla. Všeobecně se jako rodina hodně podporujeme, já se snažila chodit na všechny zápasy manžela, on na moje. Chodíme i na utkání dětí. Na ty dva šampionáty v Praze ale dorazili třeba i moji rodiče nebo kolegové z práce. Takže se člověk snažil ukázat ještě víc. Ale zrovna MS v roce 2009 bylo pro nás velmi smutné, protože jsme prohrály v prolínacím zápase s Irkami. Cítíly jsme to jako velkou křivdu, protože tam soupeřky měly hodně hráček z Ameriky.

Přesto si měla ještě chuť pokračovat jako hráčka?
Pořád jsme si říkala, že můžu dál hrát, takže jsem ještě v roce 2012 odjela na ME do Nizozemska, ale už to byla trochu křeč. Byla s námi moje dcera, kterou ale nenechali hrát, protože jí ještě nebylo patnáct let. Pro mě to ale byla zpráva, že už musím skončit, že už tady jsou jiné mladší hráčky. Regenerace už je opravdu v pokročilejším věku náročnější.

Nechtěla jsi se ale jen koukat na zápasy syna a dcery. Tvoje další kroky tedy byly v roli rozhodčí…
U lakrosu jsem chtěla určitě zůstat. Pískala jsem už dřív a Anika Altenhain z Německa mi na Česko-německém poháru dala národní licenci, za což jsem byla šťastná. Řekla jsem si, že je to další krok v lakrosu. Na cestu pískání mě navedly a moc mi pomohly Dorothy Hirsch a Sara Benbow, které měly tehdy na starost rozhodčí v Evropě. Hrozně nás jako Evropany podporovaly. V roce 2019, když jsem dostala mezinárodní licenci, jsem jim napsala dlouhou zprávu, že jsem jim hrozně vděčná.

To jsi ale trochu předběhla, jaké byly milníky ve tvé rozhodcovské kariéře?
V roce 2017 jsem jela na svoje první mistrovství světa do Anglie. Tenhle turnaj se mi ale vůbec nepovedl. Byla jsem přesvědčená, že jsem skvělá a neposlouchala jsem rady zkušenějších. Měla jsem mentorku, která se mi moc nevěnovala, dostávala jsem čím dál horší zápasy a říkala všem, že asi končím. Ale o rok později na mistrovství Evropy juniorek v Polsku to bylo skvělé. Hrozně s námi mentoři pracovali, začala jsem hru lépe chápat. Objížděla jsem turnaje po Evropě a zjistila, že mě pískání baví. Velkým milníkem bylo MS juniorek 2019 v Kanadě, kde jsem se postupně posouvala, až jsem byla nominována jako čtvrtá rozhodčí na finále. Byla to pocta a dostala jsem tam mezinárodní licenci. A největší ocenění bylo před dvěma lety na mistrovství světa v USA. Dařilo se mi, ale dobře jsem se také na turnaj připravila. Na začátku se mi dostalo ještě pocty přečíst slib a na konci té vůbec největší, tedy zapískat si finále. To už nejde překonat.

Pomohlo ti při přípravě, že si takový turnaj zažila už jako hráčka?
Určitě, ale to mi pomáhá obecně i při tom pískání. Člověk umí předvídat hru, odhadnout, co hráčky dělají, jaká je jejich úroveň. Pomůže ti taky, když se chodíš dívat na jiné zápasy. Nejsme profesionálové, ale umíš si těch pár měsíců před mistrovstvím připravit.

V červenci jedeš na ME, kde budeš pískat, ale v srpnu na MS U20 v Hongkongu už budeš jako rádce, jak se na to chystáš?
Loni na podzim jsem se rozhodla, že půjdu do vzdělávacího kurzu od World Lacrosse, abych mohla na nejvyšší úrovni hodnotit rozhodčí. Netušila jsem, do čeho jdu. Bylo to velmi náročné. Připadala jsem si znovu jako na vysoké škole. Co se týče školení, testů a hodnocení. Chci si hrozně užít ME ještě na hřišti a pak se těším na roli hodnotitele v Hongkongu. Práce bude intenzivnější, ale je to dobře. Je potřeba se rozhodčím věnovat. Doufám, že jim budu nápomocná. Třeba si jednou také zapískají finále mistrovství světa, jako já.

Tvoje dcera Daniela bude v Hongkongu mezi rozhodčími na hřišti, co to pro tebe znamená?
Je to jako sen. Daniela přišla před čtyřmi lety na svůj první zápas jako rozhodčí, kde jsem jí hned vyčetla nějakou chybu. Ale tím, že jezdím po Evropě, tak jsem ji brala s sebou a pískání ji začalo bavit. Měla jsem jet do Hongkongu sama, takže jsem hrozně ráda, že jede taky. Bude tam úplně nejmladší a záleží na ní, jak to zvládne. Věřím, že to bude úžasný zážitek pro obě.

Text: Pavel Urban

Foto: ČLU, archiv Lenky Peškové