14.3.2016
Představujeme dalšího hráče reprezentačního týmu pro mistrovství Evropy 2016 a tím není nikdo jiný než klíčový útočník radotínských Custodes Matěj Barák. Rozhovor s ním pořídila Eliška Karásková.
Matěj je jednoznačně jedním z nejnadanějších a nejzkušenějších hráčů celého reprezentačního týmu. Lakrosu se věnuje v podstatě od doby, co se naučil chodit. S lakroskou začal běhat již ve dvou letech. Na první tréninky začal chodit o tři roky později. Ačkoli se v minulosti věnoval i jiným sportům, lakrosu dal vždy přednost, a jak sám říká, užívá si každou minutu strávenou na hřišti.
Matěji, tebe se nemusím ptát, jak jsi
lakros objevil. Je zřejmé, že tě k němu přivedli oba dva rodiče.
Ale i přesto si myslím, že pokud dítě nebude jakákoli aktivita
bavit, tak ji dělat nebude a už vůbec se jí nebude dlouhodobě
věnovat. Je tedy namístě moje otázka, co tě na lakrosu
baví.
Ani nevím. Lakros je něco jiného, co tu běžně
lidé neznají, má v sobě silný náboj.
V tom s tebou souhlasím. Je to sport,
o kterém se v České republice téměř neví, což nenahrává běžnému
sportovnímu prostředí, které hráče dokáže spontánně motivovat. Kde
hledáš motivaci ke hře?
Mojí motivací není ani tak
úspěch nebo výhra v zápase, jako spíš pocit, že jsem zápas odehrál
dobře a odvedl jsem maximální výkon. I když vyhráváme třeba o
dvacet golů a já hraju „tužku“, tak mě to zkrátka nebaví. Musím mít
dobrý pocit ze sebe samého. Většina kluků říká, že motivací je
hlavně uspět na Memoriálu, ale já to mám tak, že mě těší a motivuje
už jenom to, že si obleču výstroj a stoupnu si na hřiště.
Jaký typ lakrosu
upřednostňuješ?
Začínal jsem s boxlakrosem, ale je
pravda, že jsem si oblíbil spíš fieldlakros. Asi proto, že tam všem
uteču a nikdo mě nesrazí, protože na hřišti nejsou mantinely.
Jaký je pro tebe hlavní rozdíl mezi
fieldlakrosem a boxlakrosem. Velikost
hřiště?
Především velikost hřiště a tomu přizpůsobená
pravidla. Fieldlakros je dost o hlavě, hráč je nucený hrát více
takticky. Také je to hra především o rychlosti, a ne tolik o síle
jako boxlakros. Během hry týmy mají naučené signály a schémata
taktiky. Po ztrátě míčku je těžké ho získat zpět. U fieldlakrosu
hraje taky důležitou roli hlídání ofsajdů.
Mně osobně boxový styl lakrosu trochu
připomíná hokej. Nevím, jestli je to výstrojí nebo hřištěm a
mantinely...
Podobné to určitě je. V Kanadě je to v
podstatě brané tak, že v zimě hrají hokej a v létě lakros. Takhle
to alespoň praktikoval jako mladý hráč i Wayne Gretzky. Hrál lakros
jako doplňkový sport. Je to fajn, když se tyto dva sporty
doplňují.
Na co si z dětství ve vztahu k lakrosu
vzpomínáš? Myslím konkrétní pozitivní či negativní vzpomínku.
Existuje taková?
Ani nevím, vzpomínám si jen, že se
mi vždy líbil pocit, když jsem hrál za mladší kluky a mohl jsem
nastoupit proti A týmu.
Vzpomínku mám na jeden galavečer All Star Game během jednoho z
Memoriálu, kdy jsem se zúčastnil dovednostní soutěže, kterou jsem
vyhrál. Úkolem bylo sestřelit míčkem několik lahví, kdy hráč měl
stát na půlicí čáře a cíl byl za restraining lajnou. Nečekal jsem,
že bych uspěl proti ostatním hráčům, sám jsem se tenkrát
překvapil.
To je hezké. Jak trénuješ přesnost a
práci s lakroskou?
Tím, že jsem s lakroskou vyrůstal,
tak přesnost a dovednost nějak přišla sama s věkem. Ale zrovna
nedávno nám v klubu udělali novou tréninkovou branku a ta je hodně
užitečná. Branka má vytvořená rohová místa, jen o něco větší, než
je velikost míčku. Snažíme se mířit do otvorů a tím trénovat co
nejpřesnější střelbu. Ve hře samozřejmě hraje velkou roli i to,
jaký má střílející hráč přehled o tom, kde stojí on sám, kde brána
a brankář a pak se také zkrátka nesmí bát vystřelit.
Co bys chtěl v životě dělat? Chtěl bys
trénovat lakros?
No určitě něco kolem sportu, ať je
to cokoli. Bavilo by mě asi dělat atletického trenéra.
Věnoval ses někdy i jinému sportu než
lakrosu?
Hrával jsem nejdřív fotbal, asi rok, když
jsem byl hodně malý, a od 5 do 8 let jsem hrál hokej v Černošicích.
Samozřejmě jsem paralelně s tím vším hrál lakros. V 8. třídě jsem
se rozhodl lakrosu věnovat naplno. Ale je pravda, že hokej mi
chybí. V současnosti přemýšlím o tom, že si pořídím výstroj a začnu
rekreačně hrát.
Se spoluhráčem, Jakubem Výmolou, už
asi tři nebo čtyři roky trénujete mladší žáky, nabídl ses k
trénování sám?
No to ani ne. V rámci oddílu se
vybírají lidé, co by mohli předat své zkušenosti dál a lakrosu
rozumí trošku víc do hloubky než ostatní. Nejdřív jsme trénovali
mladší kluky v kategorii od 11 do 13 let, ale potom, co vznikl tým
Wolves, se většina trenérů posunula o kategorii výš. Takže teď
trénujeme starší žáky ve věku 13–15 let.
A baví tě to?
Ano, ale
jen když kluci poslouchají a dělají, co mají. (Smích) Pokud bych si
mohl vybrat, tak bych chtěl kluky trénovat úplně od začátku, od
malých dětí. Člověk si může potom ty hráče lehčeji tvarovat.
Jak často mladí kluci
trénují?
Třikrát týdně.
Spolu s Dominikem Peškem máte jako
jediní zkušenosti ze zámořské ligy. Jak ses dostal k hraní v
Kanadě?
Kanadská liga se rozjíždí se začátkem dubna,
před prázdninami začíná play-off. Mě si všimli na Memoriálu, což je
koncem dubna, a pak jsem před letními prázdninami odjel.
Do Radotína tedy jezdí i lakrosoví
scouti?
Ne, to ne. Všimli si mě trenéři jiných týmů a
nabídli mi, jestli si nechci zkusit zahrát u nich v Kanadě, že by
mi pomohli najít tým, za který bych si mohl zahrát a nasbírat další
zkušenosti. Přiletěl jsem tam čtyři týdny před play-off.
Kdy to bylo?
Poprvé jsem
byl v Kanadě hrát v roce 2009 a potom podruhé v roce 2010 s celým
českým týmem na juniorském turnaji, který se pořádá každý rok na
státní svátek Canada Day (1. 7. – pozn. red.). Sjíždějí se
hlavně kanadské týmy a my jsme byli pozvaní si zahrát. V létě 2014
jsem do Kanady odjel znova, ale tentokrát sám za sebe. Hrál jsem
Junior A a QSLL (Quebec senior lacrosse league, pozn.
red.).
Jaké jsi měl prvotní
pocity?
V juniorské lize to bylo fajn, byli tam kluci
stejně staří, někteří i mladší, takže jsem se v pohodě mezi ně
adaptoval. Horší to bylo v té seniorské lize. To jsem byl dost
„vyplesklej“. Navíc většina hráčů mezi sebou mluvila francouzsky,
bylo pro mě o dost těžší se do týmu začlenit, ale i tak to bylo
fajn. Dostal jsem se do prostředí a míst, kde je lakros
„náboženstvím“ a kouzlo té hry na člověka dýchá na každém kroku.
Dokonce jsem dostal indiánské jméno Okwáho, což znamená vlk. Na to
jsem pyšný.
Na ME pojede tým sestavený z hráčů,
kterým se daří spíš v boxlakrosu. Je to pro hráče velký rozdíl hrát
na jiném hřišti pod odlišnými pravidly a
taktikou?
Myslím si, že je těžší přejít z boxu na
field než naopak, protože je člověk zvyklý na mantinely a uzavřený
prostor a hráč to pak tahá rovnou do brány.
Jaké jsou podle tebe naše šance na
úspěch?
Vzhledem k tomu, že za úspěch považujeme
především medaili, jednoduché to určitě nebude. Ale reálné šance
podle mého názoru stoprocentně jsou! Aspoň jim věřím. Medaili bych
moc chtěl a zvlášť ve fieldu.
Kdybych měl zhodnotit naši skupinu, tak favoritem je určitě Anglie.
Ta bude na stupních vítězů celkově. Lotyšsko a Itálii snad porazíme
snadno. Německo nám bude dělat problémy. Jsou jak vojáci – silní,
houževnatí a k tomu hodně běhaví. No, ale uvidíme, stát se může
cokoli a my budeme muset bojovat.