Michaela Srchová: Po dvaceti letech čekání je pro mě velká motivace získat medaili

Kapitánka české ženské reprezentace jede na své dvanácté mistrovství za dvacet let. Michaela Srchová, která na ME v Portugalsku oslaví 35. narozeniny, by si jako dárek nejraději nadělila cenný kov, na který celou kariéru v národním týmu čeká. Pomůže k medaili hráčka radotínských LCC GIrls i díky nové roli útočnice?

Jak vzpomínáš na mistrovství Evropy v roce 2004 v Praze, kde ses objevila na velkém turnaji poprvé?
Hrála jsem tam v jednom týmu s mámou (Simona Baráková, pozn. redakce), ona tehdy v reprezentaci končila. Nehrála jsem jako jediné mistrovství s dvanáctkou na dresu, tu měla máma. Já tehdy nastupovala s jedenáctkou. Navíc to bylo doma, takže byla dobrá atmosféra.

O rok dříve získaly Češky poslední medaili na ME, takže ty na ni dvacet let čekáš…Je to tak a je pro mě velká motivace medaili teď v Portugalsku získat. Udělám pro to všechno a doufám, že i celý náš tým. Myslím, že na to máme. Řekla jsem si, že pak už na dalším mistrovství hrát nebudu. Už bych to chtěla zakončit, dvacet let je takové hezké kulaté číslo. No ale nikdy neříkej nikdy.

Když ještě zavzpomínáš na ty další mistrovství, jaká pro tebe představovala nějaké milníky?
Nejvíc pro mě asi byl evropský šampionát v Izraeli v roce 2019, kde jsme hrály o bronz. Tam jsme měly k medaili nejblíž. Také ráda vzpomínám na mistrovství světa 2005, kdy jsme letěli do Ameriky. O dva roky později jsme jeli na naše první juniorské mistrovství světa, ale tam jsem si hned v prvním zápase vyhodila loket a nemohla pak týmu už na hřišti pomoct.

Zmiňovala jsi hraní s mámou, jak těžké bylo se teď připravit na velký turnaj, když jsi mámou ty?
Zas tak těžké to nebylo, protože Mára, tedy můj partner, funguje na sto procent. Malá se narodila loni v říjnu a já se už po Novém roce zapojila do přípravy a chodila jsem na všechny tréninky. Vynechala jsem třeba jen dva, protože vždy byl někdo ochotný dceru pohlídat. Jediné, že člověk není zas tak vyspalý a odpočinutý, ale tělo si na to zvyklo. Na druhou stranu ty tréninky jsou i forma určitého odreagování. Navíc jsem poslední měsíc a půl učila i dopoledne místo mámy ve škole, takže jsem si vlastně i tam odpočinula, přestože jsem měla na starost sedmadvacet dětí. Pak už jsem se na malou těšila.

Ty by sis chtěla jednou s dcerou zahrát? Třeba aspoň nějaký zápas v lize?
Je tam přeci jen trochu rozdí, protože máma mě měla v osmnácti, takže to bylo reálnější. Já po tom asi nějak extra netoužím. Ale chtěla bych, aby měla na dresu dvanáctku a aby hrála lakros. Ale když bude chtít dělat něco jiného, tak proč ne. Tatínek by zase chtěl, aby hrála volejbal. Může dělat kdyžtak obojí.

Když se vrátíme k mistrovství Evropy v Portugalsku, jaký máš pocit z českého týmu, jak je poskládaný?
Je hodně mladý. Je tam deset hráček z loňského juniorského ME. Některé holky už s námi předtím byly na mistrovství světa a Světových hrách v USA. Myslím, že lakros je hodně o zkušenostech, takže je potřeba hrát podobně těžké zápasy. Čím víc mají holky odehráno na takových turnajích, posouvají se i herním myšlením. Mladé holky jsou dravé a rychlé a druhá půlka výběru jsou zase zkušené hráčky, které z toho budou těžit.

No a co se týče atmosféry, rozumíte si? Přeci jen juniorky už jsou jiná generace…
Nepřijde mi, že bych si s někým nerozuměla nebo neměla co říct. S každým v týmu se bavím. Samozřejmě pak máme různé partičky, ale to je asi přirozené. Nálada v týmu mi přijde dobrá.

Přemístila ses ze středu hřiště do útoku. Jak ti tahle změna svědčí?
Trenér Adam Ondráček mě nechal útok řídit a holky poslouchají, tak doufám, že to bude fungovat. Na Prague Cupu to šlo dobře, tak snad to bude takové i na mistrovství. Ve středu pole to řídit nešlo, protože přilítneš z obrany udýchaný, takže teď je to určitě lepší. Už jsou tady mladší a rychlejší hráčky, takže jim to běhání přenechám a mám čas se věnovat útoku a jeho řízení. Co se bude hrát a tak. Navíc jsme vepředu tři z Radotína, což je super, protože se dobře známe. A sehráváme se ještě s Izzy, se kterou jsme to zatím zkoušely jen na Prague Cupu.

Řídíš vlastně celý tým, jako kapitánka. Co dalšího můžeš spoluhráčkám dát?
Také to je pro mě nová role. Je to pro mě čest. Jinak kromě zkušeností můžu dát týmu i určitý klid, budu se o něj určitě snažit. Někdy jsou mladé holky takové rozjančené, tak je potřeba je občas trochu zklidnit, aby se zahrálo, co chceme a nezahodily nebo neztratily jsme rychle míček.

Zmínila jsi Izzy Keyes. Za dvacet let jsi zažila v reprezentaci hned několik Američanek, dají se nějak porovnat?
Záleží hrozně na tom, jaká ta daná hráčka je. S Izzy to vypadá dobře, ale ještě se musíme sehrát. My praktikujeme v Česku spíš týmový lakros, že si hodně nahráváme. Izzy říkala, že to vlastně nezná. V Americe vezmou míček a tlačí to na bránu. Jí se líbí, že si míček víc házíme, tak snad do našeho stylu zapadne. Hrozně nám sedla Bell Martire na mistrovství světa před dvěma lety, je velká škoda, že už nehraje. A taky Tierney Larson, ale u ní to bylo snazší, protože tady pár let s námi hrála. Předtím vlastně ještě Kristyna Hnizda a Allison Hübschmann. Ale jasně, kdybychom měly vepředu třeba tři silné Američanky, tak už by se dalo něco uhrát. Ale také záleží, jak by si sedly mezi sebou ony.

Ještě se na závěr vrátím ke tvé rodině, která je hodně lakrosová. Jak myslíš, že tě na mistrovství podpoří?
Určitě budou zápasy sledovat, je to docela velká událost. I při nějakém minulém mistrovství se promítaly zápasy v Radotíně na Sokolce, kam se všichni chodili koukat. Teď budou přenosy na YouTube, tak myslím, že i naše rodina se bude dívat a bude fandit nejen mně, ale celému týmu.

Text: Pavel Urban

Foto: Vlastimil Vacek a David Švarc/ČLU, archiv