23.10.2024
V současnosti se to zdá jako neuvěřitelný příběh, ale u začátků obouručního ženského lakrosu v tehdejším Československu byla i dobrodružná výprava do Spojených států amerických. Detaily z cesty vylíčila i po více než třicet letech celkem precizně Miroslava Kadeřábková, která se tehdejšího výjezdu zúčastnila. Pro celý ženský lakros to byl podle ní velký motivační krok.
Vyrazit do USA s lakrosem, to je věc, kterou si ještě o rok dříve neuměly zástupkyně této hry v Československu moc představit. Ale než se ponoříme do srpnových dnů roku 1990, pojďme si připomenout trochu kontext tehdejší doby ve spojitosti s ženským lakrosem.
V polovině 80. let minulého století se mezinárodní druhy lakrosu, tedy toho obouručního, dostávaly i do Československa stále častěji. V roce 1987 si několik děvčat hrajících český lakros ze zvědavosti vyzkoušelo ten obouruční. Lakrosky si půjčily od mužů a hra je zaujala natolik, že se rozhodly pozvat do Prahy hráčky z Anglie a USA. Ty opravdu dorazily na jaře následujícího roku a přivezly jako dar dvanáct ženských fieldlakrosových holí a míčky. A tak se začalo na hřišti TJ Tatra Smíchov trénovat. V roce 1989 si tehdejší výběr ČSSR zahrál své první mezinárodní zápasy proti týmům ze Švédska a USA v rámci akce Národy 89.
„Zápasy ženského lakrosu se tehdy hrály v Edenu na Slavii a konaly se ukázkové tréninky s hráčkami z Ameriky. Na základě těchto kontaktů jsme dostaly nabídku zajet si zahrát na univerzity do USA. V té chvíli jsme se nabídce lehce usmály, neboť bylo značně nepředstavitelné takovou akci zrealizovat. Pak přišel listopad 1989 a situace se změnila,“ líčí Kadeřábková.
Na konci února roku 1990 byl oficiálně založen Československý svaz ženského lakrosu a národní tým se pak v srpnu opravdu vydal na nevšední turné po Spojených státech amerických. V textu o historii ženskéhol lakrosu u nás na akci vzpomíná další z účastnic Michaela Milická. „Byl to ohromný zážitek pro nás pro všechny, za celý měsíc jsme nabyly neuvěřitelné množství nových poznatků o ženském lakrosu. Celá výprava byla velmi náročná. Překonávali jsme dlouhé vzdálenosti autobusem, kolikrát se i stalo, že nebylo co jíst. Původní plán byl, že nás budou hostit americké týmy, ale ne vždy to vyšlo. Přesto jsme si výlet na americký kontinent pořádně užily a byl to jeden z mých nejhezčích zážitků s lakrosem,“ říká Milická.
Let z Frankfurtu
s Pákistánci
Podrobnosti nyní přidala Kadeřábková. Přestože oficiální část
programu, tedy zhruba dvoutýdenní putování po univerzitách, hradila
Češkám Americká lakrosová asociace, i tak byly náklady na tu dobu
opravdu značné. „V poměru k tehdejším cenám
a platům až nepředstavitelně, ale myslím, že všichni, kdo věnovali
lakrosu převážnou část svého volného času, neváhali tuto
příležitost využít,“ zmiňuje tehdejší hráčka s číslem
17.
Letenku a ostatní výdaje měly dívky a ženy z Československa ve vlastní režii. „Vzhledem k ceně letenek si většina z nás pobyt následně prodloužila zhruba na měsíc. Já a ještě tři děvčata jsme letěly o pár dní dříve z Frankfurtu. Nejlevnější varianta byla s Pakistánskými aerolinkami, což byl také docela zážitek a následně jsme ještě tři týdny cestovaly po Americe,“ vysvětluje Kadeřábková.
Zpáteční letenka ji stála zhruba 15 tisíc korun, z Prahy by vyšla na dvojnásobek. Hotovost na cestu měla 300 dolarů, pronájem auta pro následné cestování po USA stál 250 dolarů. „Celkově mě cesta přišla zhruba na 30 tisíc korun, což v té době, kdy průměrný měsíční hrubý plat činil cca 3170 korun, představovalo skoro roční plat,“ nastiňuje Kadeřábková.
Na Dvojčatech nešel
proud
V hlavní fázi se česká výprava hlavně seznamovala s ženským
lakrosem v USA. Zažila různé tréninky na univerzitách, kempy,
ale i ukázkové zápasy. První duel na univerzitě v Marylandu
prohrála reprezentace Československa 3:17, na Hopkinskově
univerzitě v Baltimoru dokonce 1:17. Další dva zápasy už byly
výsledkově přívětivější, byť šlo stále o porážky, ale hlavně velkou
zkušenost. Prohra v Grenwichi 5:10 a na Long Island 4:11.
Ovšem dívky a ženy, které ještě o rok dříve žily v komunistické zemi, si ve Spojených státech logicky nenechaly ujít ani místní atrakce a památky. A tak v New Yorku zavítaly na Manhattan, k Soše svodobdy či do Central Parku. „World Trade Center jsme bohužel nenavštívily, protože nešel proud, což se prý stává jen jednou za deset let. Tehdy nás tam ale proto nepustili,“ vzpomíná Kadeřábková. Přidává ale další zastávky, například Bílý dům a Kapitol při zasedání obou komor parlamentu. Nebo třeba návštěva baseballového zápas ve Filadelfii a moravského městečka Lidice v Lancesteru.
„Po ukončení oficiální části turné jsme se rozdělily do skupin a individuálně cestovaly. My sháníme auto, nakonec si pronajímáme vůz do Oklahomy a s okopírovanou příručkou Amerikou bez centu chceme jet na západ. Cestou navštívíme národní park Great Smoky Mountains, pak pokračujeme přes Tennessee do Nashvillu, dále do Memphisu a Oklahomy. Zde nám nabourají auto, a ač to není naše vina, přijdeme o zálohu 250 dolarů a nemáme na další pronájem. Takže bohužel Grand Canyon se nám vzdaluje a my se vydáváme autobusem přes Dallas do New Orleansu, kde strávíme týden u mé známé a následně u dalších českých emigrantů. Pár dní na Floridě a pak návrat autobusem do New Yorku a odlet domů.“
Podle Kadeřábkové jí i spoluhráčky překvapila při cestách ochota místních jim pomoct. Nechávali je přespat na svých pozemcích a někdy i přímo v domech. Zažily ovšem i další stránku soukromého vlastnictví. Když sjely z cesty a chtěli se podívat k Mississippi, záhy měly v zádech jeep s majitelem pozemku.
První krok na mezinárodní
úroveň
„Pokud jde o lakros, tak nás tehdy překvapilo zázemí.
U škol měli vždy několik krásných hřišť. Pro nás byl neznámý i
sortiment lakrosových věcí v obchodech. A pak nás samozřejmě
překvapila úroveň hry,“ vyjmenovává Kadeřábková.
Tehdy do USA vyrazil tým s převážně dřevěnými lakroskami. Některé novější už ale měly hliníkové násady a plastové hlavy. Každopádně šlo o velmi nevšední dobrodružství, které nakoplo lakrosové dění u nás. „Myslím, že pro celý ženský lakros to byl dost motivační krok a holky, které se této cesty účastnily, předávaly své zkušenosti a motivaci dál. Byl to první krok na mezinárodní úroveň. Což díky nové politické situaci bylo možno rychle realizovat,“ dodává Kadařábková. Ostatně už v roce 1993 vyrazila nová česká reprezentace na mistrovství světa žen do Skotska.
Text: Pavel Urban
Foto: archiv Miroslavy Kadeřábkové